Jak nepřenášet pocit nedostatečnosti na děti

Připadáte si někdy nedostateční? Míváte občas pocit, že byste měli druhým dokazovat, že jste dobří?

Možná se snažíte získat od druhých uznání. Nebo aspoň pochvalu. Máte pocit, že když by se vám ho dostalo, tak byste se hned cítili lépe. Že byste si najednou věřili.

Jestli s vámi něco z předchozích vět rezonuje, čtěte dál. Znamená to totiž, že to, jak si ceníte sami sebe nezáleží na vás. A to může být problém nejen pro vás, ale i pro vaše děti.

Pocit vlastní hodnoty

Všechny tyhle pocity a touhy spojuje jedna věc. Říká se jí pocit vlastní hodnoty. Tenhle pocit ukazuje to, jak si vy sami ceníte sami sebe. Jinými slovy, jestli odvozujete svoji hodnotu od toho, co si o sobě myslíte vy, nebo od toho, co si o vás myslí druzí.

Tenhle pocit není založen na tom, jak se vám reálně vede. Je založen na tom, co jste zažili v dětství a co z toho si nesete dál ve svém životě.

Pojďme se podívat na to, jak se takový pocit vytváří.

Představte si, že jste malé dítě. Rodiče, prarodiče, učitelky a vychovatelky jsou vašimi nejbližšími dospělými. Jsou pro vás autoritou. Máte pocit, že oni všechno vědí, protože jsou dospělí a umí vyřešit spoustu situací, které byste vy ještě nezvládli.

Také oni vás mají rádi. Chtějí, aby z vás vyrostl schopný a zodpovědný člověk. Chtějí, abyste byli připraveni na život. A tak vám dávají najevo, jak byste se měli chovat, abyste podle nich měli v životě úspěch.

Chtějí, abyste si uměli hrát potichu. Abyste neodmlouvali. Abyste poslouchali dospělé. Také chtějí, abyste nebrečeli, když k tomu podle nich nemáte důvod. Chtějí, aby vám to šlo ve škole stejně dobře jako sousedovic Aničce. Nebo abyste byli ve fotbale lepší než Pepík.

Když se chováte tak, jak oni chtějí, milují vás. Jste jejich hodná holčička nebo šikovný kluk. Ale když vám to nejde nebo se vzpíráte, tak od nich lásku nedostanete. Můžete se dozvědět, že zlobivé holčičky nebo nemehla rádi nemají.

Jste malé dětí. A nejvíc na světe toužíte po tom, aby vás vaši blízcí milovali. Jakmile vám lásku odepřou, jste nešťastní. Proto se snažíte dělat všechno tak, jak oni chtějí, právě proto, abyste od nich cítili lásku. Abyste byli milováni.

Podmínky, za kterých jsme milováni

Asi už víte, kam mířím. Tento typ lásky vytváří podmínky, za kterých máme sami sebe rádi a za kterých cítíme od druhých ocenění. Proto se jí také říká podmíněná láska. Tyhle podmínky s námi procházejí životem i v dospělosti.

Pokud nám rodiče říkali, že mají rádi jen hodné holčičky, jsme pravděpodobně dnes hodné ženy, které mají problém se za sebe postavit. A máme pocit, že nás druzí budou mít rádi pouze tehdy, když budeme hodné a vyjdeme všem vstříc.

Dřív se podmíněná láska považovala za naprosto normální výchovný styl. A asi jen málo lidí se zamýšlelo nad tím, co nám taková láska způsobí v našem dospělém životě.

Ať chceme nebo ne, často si ji v sobě neseme dodnes. Neumíme se za sebe postavit, protože jsme ty hodné holky. Neumíme říct svůj názor, protože se přece neodmlouvá. Jsme zvyklí se neustále posuzovat očima lidí kolem nás. Nejen naší rodiny, ale i našich kolegů či sousedů.

Když chceme něco udělat, často nás napadne, co by si o tom asi pomysleli druzí. Je to tak automatické, že už si toho někdy ani nevšimneme.

Když nejsme dostateční

Jedním z nejčastějších pocitů, který ovlivňuje to, jak si sami sebe ceníme, je pocit nedostatečnosti. Vzniká díky tomu, že jsme už odmala zvyklí být neustále s někým srovnávaní.

Se svými sourozenci. Se sousedy. Se spolužáky. S kamarády. Srovnávání nás má donutit k tomu, abychom na sobě zapracovali a byli lepší. Jenže ve výsledku způsobuje spíš to, že máme pocit, že se vždycky najde někdo, kdo je lepší než my. A že my jsme prostě nedostateční.

Nejhorší je, že se pak můžeme cítit nedostateční pro své rodiče. A máme pocit, že si jejich lásku musíme zasloužit.

Program „jsem nedostatečný/á“ je nejen pozůstatkem tradiční výchovy, ale také definuje dnešní svět. Naše současná společnost je totiž zaměřená na výkon a soutěžení. Začíná to ve školce, kdo bude rychleji připravený na procházku, pokračuje ve škole, kdo bude mít lepší známku z písemky, a postupuje až do zaměstnání, kde dochází k ročnímu hodnocení nebo soutěži o zaměstnance roku.

Vyrůstáme a žijeme v neustálém srovnávání a pocitu, že se vždycky najde někdo, kdo je lepší než my.

Ideologie bezpodmínečné lásky

Jestli jste dočetli až sem, možná se ptáte, co můžete udělat proto, aby vaše děti s takovým pocitem nevyrůstaly. Aby si cenily samy sebe a nehledaly ocenění u druhých.

A tak vás asi nepřekvapí, že se dostáváme k bezpodmínečné lásce.

Bezpodmínečná láska je totiž podle všech teorií řešením podobných problémů. Neklade podmínky, za kterých budeme svoje děti milovat. Budeme je milovat vždy a všude.

Pokud se jim něco nepovede, budeme mluvit o tom, co se jim nepovedlo (rozbily vázu) a ne o tom, že je s nimi něco špatně (že jsou budižkničemu). Dítě si to pak nevztáhne k tomu, jaké je, ale k tomu, co právě udělalo.

Láska bez podmínek je super. Ale je potřeba si také uvědomit to, že jsme jenom lidé. Vyrostli jsme v době, kdy se láska podmiňovala a máme to zaryté v kůži. Někdy jsme unavení a řekneme věty, které říct nechceme. Někdy jsme tak naštvaní, že začneme rovnou nadávat.

Nikdy nedokážeme zamezit tomu, abychom našim dětem neřekli něco, čeho bychom mohli litovat. Nejsme dokonalí (a proto jsme taky tak úžasní 😊). Navíc nedokážeme ovlivnit ani to, co našim dětem řeknou naši partneři, rodiče, kamarádi nebo učitelé. Nemáme totiž nad světem kontrolu. Co tedy můžeme udělat?

Začněte od sebe a hlavně mluvte

Hlavní je s dětmi mluvit. Mám pocit, že právě mluvení a otevřená komunikace je něco, co se nejvíc podceňuje.

  • 1
    Vysvětlete jim, že jste vyrostli v době, kdy vám vaši blízcí dávali najevo lásku jen tehdy, když jste dělali to, co oni chtěli. A že si mysleli, že pro vás dělají to nejlepší, co mohou. Nic jiného neznali.
  • 2
    Popište jim, jaké pocity to ve vás vyvolávalo nebo stále vyvolává. Co si o sobě myslíte? Čeho se díky tomu bojíte?
  • 3
    Řekněte jim, že vy pro ně chcete něco jiného. Že chcete, aby si věřily a cenily si samy sebe bez toho, aniž by čekali na pochvalu nebo ocenění od druhých.
  • 4
    Zeptejte se jich, jak se cítí. Jestli chtějí, aby je druzí chválili nebo jim na tom nezáleží. A pokud jim na tom záleží, tak k čemu to potřebují. Jak si myslí, že se pak budou cítit? A co by jim pomohlo k tomu, aby se tak cítili sami bez nutnosti uznání od jiných lidí?
  • 5
    A nakonec, začněte pracovat na tom, abyste si tenhle pocit zpracovali a nevědomky ho nepřenášeli dětem. Už jen to, že o tom s dětmi budete mluvit znamená, že něco měníte. Najděte nový program, podle kterého chcete žít. Začněte si opakovat, že jste dostateční tady a teď. I když nejste hubení. I když nejste bohatí. I když děláte chyby. A krok po kroku ucítíte, že se budete cítit líp.

A pokud to chcete vzít z gruntu, zapojte se do kurzu Jak vést děti ke zvládání vnitřních bloků. Je to kurz pro všechny rodiče, kteří si chtějí zpracovat vlastní bloky, a zároveň umět vést děti k tomu, aby s nimi uměly pracovat také. Protože ať se nám to líbí nebo ne, všichni máme svoje stíny. I vy. I vaše děti.

Rozdíl je v tom, jak s nimi umíme pracovat a převést je v naše přednosti. Všechno o kurzu najdete tady>>>

Jsem mentorka a lektorka, která pomáhá učitelům, ředitelům a rodičům rozvíjet u dětí ty dovednosti, které jsou pro 21. století klíčové. Kombinuji principy koučování s nejnovějšími studiemi o tom, jak bude svět vypadat v budoucnu a jaké dovednosti od nás vyžaduje. Dále pracuji s poznatky z psychologie, sociologie či ekonomie. Mými kurzy, minikurzy a konzultacemi prošlo už přes 700 klientů. Podívejte se na kurz Jak koučovat děti nebo na kartičky pro děti Hrajte si s hodnotami .
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů