Chcete vést svoje dítě ke svobodě. Chcete, aby umělo říct svůj názor, věřilo si a dokázalo jít svou vlastní cestou.
Ale nevíte, jak na to. Vy sami se totiž občas vůbec svobodně necítíte.
Když přijedete na návštěvu k rodičům, nedokážete jim říct, že místo té svíčkové byste raději zeleninový salát, protože chcete zhubnout. Bojíte se výsměchu, anebo je nechcete zklamat. A tak raději mlčíte.
Když vám paní učitelka ve školce řekne, že vaše dítě zlobí a vy s tím máte něco udělat, nedokážete v ten moment reagovat jinak než kývnutím hlavy. Mluví na vás autorita a vy se cítíte jako malé dítě.
„Tak kde je potom ta svoboda?“ Ptáte se. „A jak ji mám předat svým dětem?“
Je to paradoxní. Jsme první generace, která vyrůstala po revoluci ve svobodě. Měli bychom se cítit svobodně.
Jenže naši rodiče v té svobodě nevyrostli. Představte si teď na chvíli, jak vypadalo jejich mládí.
Vyrůstali ve století, které bylo plné konfliktů. Dvě světové války, a pak totalitní režim. Vyrůstat za doby komunismu mělo svá specifika. Doba si žádala takové chování, které umožňovalo přežít.
Žádoucí tak bylo neupozorňovat na sebe, nedělat nic nezvyklého a následovat ostatní. Bylo důležité dělat dobrý dojem před sousedy a spolupracovníky. Nikdy jste nevěděli, kdo vás poslouchá a co na vás může někde prozradit.
Život byl předvídatelný, když jste dodržovali pravidla společnosti. Za jejich porušení následoval trest. Kdo by to riskoval?
Tohle všechno formovalo jejich chování, a tím pádem také naši výchovu.
Když přišla sametová revoluce, otevřela se hromada možností. Lidé byli svobodní.
Nicméně tato svoboda byla pouze vnější. Ta vnitřní svoboda k většině z nich nedošla. Chování, které se naučili, bylo tak silné, že je ani nenapadlo vychovávat nás jinak než byli zvyklí.
A tak i když jsme my ve většině případů vyrůstali již za svobody, setrvačností jsme byli stále vychovávání stejně jako za nesvobodné společnosti. Rodiče opakovali, že je důležité, co si o nás myslí ostatní, že máme dělat to, co naši vrstevníci a hlavně, že nemáme ničím vybočovat.
A nás to pronásleduje dodnes.
Podívejte se na 5 tipů, které pomohou vašemu dítěti na cestě ke svobodě.
Autenticita je klíčem ke svobodě. Dítě, které se cítí svobodné, je takové, které je tím, kým je. Nemusí nic předstírat a na něco si hrát.
Když jako rodič podpoříte jeho přirozené talenty, bude samo od sebe věnovat energii tomu, aby je rozvinulo. Čím lépe mu to půjde, tím bude sebevědomější. A sebevědomí je základ pro pocit vlastní svobody.
Spokojené dítě se pozná podle toho, že má zdravé sebevědomí. Ví, v čem je dobré a výjimečné. Zná svoji hodnotu.
Když si dítě věří, dokáže překonat i nedůvěru či negativní reakce lidí okolo. Prostě si půjde za svým snem. Zdravé sebevědomí mu dá křídla jít za tím, čemu věří.
Asi to znáte. V hlavě máte často takový hlásek, který vám říká: „Co si proboha pomyslí lidi?“ Ten hlásek koriguje veškeré vaše chování (musím být perfektní rodič!), ale také je kritický k tomu, co dělá vaše dítě.
Váš syn rád tančí a cizí babičky vás znervózňují: „Tancování je holčičí záležitost, nebude moc zženštilý? Jako správný rodič byste mu to měl zakázat.“ A vy opravdu znejistíte a říkáte si, že mají pravdu, že vaše dítě je divné a vy nejste dobrý rodič. Stop.
Vypněte, co si myslí ostatní. Vy jste nejlepší rodič pro své dítě. A pokud tancování dělá vaše dítě šťastným, a navíc mu jde, kašlete na to, co si o tom myslí ostatní. Vaše dítě potřebuje vaši podporu. A také by se mělo naučit, že nejvíc záleží na jeho vlastním názoru.
Každý je svého štěstí strůjce. Vaše dítě by mělo vědět, že je samo zodpovědné za to, jak se cítí a jak prožívá svůj život. Když se nudí, nepomůže mu házet vinu na druhé. Samo by mělo přijít na to, co ho baví a co mu přinese dobrou náladu.
O zodpovědnosti za svoje štěstí píšu ve svém článku Tys mě neudělala šťastným. Pokud chcete tip na knížku pro děti, podívejte se na 7 návyků šťastných dětí, kterou považuju za geniální právě z hlediska předání zodpovědnosti za vlastní štěstí.
Komunikace je základ jakéhokoliv úspěchu. Když vaše dítě bude umět vyjádřit, co potřebuje, bude pro něj mnohem snazší dosáhnout toho. Neznamená to, že mu ostatní ve všem vyhoví, ale získá více možností, jak vyřešit svůj problém. Umění komunikace je podle mě klíčem k vlastní svobodě.
Shrňme si to.
Když nebudete potlačovat přirozenost svého dítěte a oprostíte se od toho, co si o vás pomyslí druzí, dáte mu prostor být samo sebou. Když bude odmala samo sebou, nebude se bát věnovat se tomu, co ho baví. A když se nebude bát, bude svobodné.
Jsme to my, kdo musí svoji svobodu pracně hledat. To my neustále řešíme, kdo jsme, co nás baví, co vlastně ve svém životě chceme. Hledáme knihy a kurzy, které nás dovedou k nám samotným. Pro nás to samozřejmé není.
Pojďte to změnit.
Zaujal vás článek? Sdílejte ho, ať se dostane k více rodičům.