Proč pouhá pochvala nestačí aneb budování skutečné sebedůvěry dětí

Mnoho rodičů i pedagogů je přesvědčeno, že chvála je hlavním nástrojem pro podporu dětské sebedůvěry. Je to však jinak. Většina lidí žije v přesvědčení, že když děti chválíme, budujeme tím jejich sebedůvěru a že si s každou pochvalou řeknou: „Jsem dobrý!“ Realita je ale mnohem složitější.

Častá chvála vede spíše k tomu, že dítě začne vyžadovat další a další uznání, než k tomu, že by si skutečně věřilo.

Když pochvala nepřijde

Děti si totiž začnou všímat momentů, kdy pochvala přijde a kdy nepřijde. „Když pochvala nepřijde, dítě si řekne: ‚Co se stalo? Vždyť jsem udělal to samé jako vždy. Asi je to špatně.‘“ Takové situace podle Venduly dokážou podkopat vnitřní jistotu dítěte mnohem více, než si dospělí uvědomují.

Proč výkony rostou, ale sebedůvěra padá

Pochvala podle zkušeností z praxe často vede spíše k vyšším výkonům, než k vnitřnímu sebevědomí. „Čím více děti chválíme, tím více se nám snaží dokázat, že máme pravdu,“ popisuje. Problém nastává ve chvíli, kdy pochvala přestane být vyslovována. „Jejich sebedůvěra pak spadne dolů.“

Pro mnoho dětí se tak hodnota jejich osobnosti začne odvíjet od toho, zda je dospělý pochválí. „Když pochvalu dáme, dítě si řekne: ‚Tak přece mám nějakou hodnotu.‘ Když ji nedáme, myslí si opak.“ Některé děti si dokonce nesou tyto momenty až do dospělosti jako hluboké emoční otisky.

Síla sebehodnocení: Dítě jako expert na svoje schopnosti

Jako účinnější přístup Vendula doporučuje vést děti k realistickému sebehodnocení. „Můžeme se ptát: ‚A jak tě to bavilo? Co si o tom myslíš ty?‘ Tím dítě vede k tomu, aby se opíralo o svůj vlastní názor, ne o názor dospělého.“

Zkušenosti ze školy Děti budoucnosti navíc ukazují, že děti své schopnosti vnímají překvapivě realisticky.

„Máme sebehodnocení každý den. A děti přesně vědí, kde se jim dařilo, a kde se nesoustředily. Řeknou: ‚Tohle hodnotím zeleně, tohle oranžově.‘ Je úžasné vidět jejich přesnost a upřímnost.“

Co když dítě vidí hlavně chyby?

Někdy však může mít dítě výrazně zkreslený pohled na své výsledky. „Je to, jako kdyby mělo před očima šedý filtr. Nevidí barvy. A i když podává dobré výkony, vidí hlavně to, co se nepovedlo.“ Právě v takových situacích je podle ní potřeba dlouhodobá, jemná a systematická práce se sebedůvěrou.

Klíčové je nesnažit se dítě přesvědčovat o tom, že něco je perfektní, pokud samo ví, že to tak není. „Když dítě řekne: ‚Obrázek se mi moc nepovedl‘, a my odpovíme: ‚Ale ne, je dokonalý!‘ ztratíme jeho důvěru. Dítě ví, co cítí.“ Mnohem účinnější je vést ho k hledání možností a řešení: „Co bys příště udělala jinak? Jak bys to mohla změnit?“

Autentická pochvala je v pořádku

Navzdory všem rizikům jsou skutečná pochvala a nadšení důležité. „Já netvrdím, že nemáme děti nikdy pochválit. Když se mi něco líbí, řeknu to. Děti z nás cítí emoce.“ Problém je pouze tehdy, když chválíme proto, abychom podpořili jejich sebedůvěru, i když sami uvnitř necítíme nadšení. „Děti pak slyší slova, ale necítí emoci. A právě to v nich vyvolává pochybnosti.“

Cesta k sebevědomým dětem, které mění svět

Posilování sebedůvěry bez přehnané chvály je dlouhodobý proces, který vyžaduje trpělivost, citlivost a vědomou komunikaci. „Cílem je zmenšovat to, co se dítěti zdá nedokonalé, a zvětšovat to, co se mu povedlo.“ Svět Děti budoucnosti nabízí rodičům i průvodcům dětí prostor, kde se mohou v tématu vzdělávat, inspirovat se a sledovat skutečnou změnu.

„Můžeme mít děti se zdravou sebedůvěrou, které budou mít sílu měnit svět,“ uzavírá Vendula celé téma.