Co budou naše děti potřebovat pro dobrou práci?

Chodíme do školy, abychom se naučili všechno podstatné pro život a naši budoucí práci. Strávíme tam bezmála 20 let a čekáme, že až skončíme, budeme perfektně připraveni na všechno.

Jenže ono to ne vždy platí. A podle všeho to v budoucnu bude platit ještě méně.

Přemýšleli jste někdy o tom, co budou muset umět naše děti, aby našly v budoucnu dobré uplatnění?

Já ano.

Pět let jsem pracovala v jedné velké mezinárodní firmě, která řešila, kde je její budoucnost v novém digitálním světě. Dennodenně jsme řešili otázku, koho naše firma potřebuje do budoucna.

Co by měl umět náš budoucí zaměstnanec? Jaký by měl být?

Docházeli jsme k následujícímu prototypu. Měl by být digitální, inovativní, zodpovědný a kreativní. Měl by být ochotný učit se každý den nové věci a nebát se změn. Cílem pro úspěch v dnešním a budoucím světe je také umění komunikovat s ostatními a otevřená mysl.

Ve své podstatě to není nic přelomového. Jsou to přece základní lidské dovednosti, které potřebujeme pro normální život.

Jenže málokdy to umíme.

Jak jste na tom vy?

Cítíte zodpovědnost za svůj život? Stále existuje hromada lidí, kteří raději viní ze svého neúspěchu okolnosti nebo lidi kolem sebe. Umíte komunikovat? Stále existuje mnoho hádek a nedorozumění mezi lidmi. A co se týče kreativity, většina lidí natvrdo řekne, že není kreativní ani co se za nehet vejde.

Možná jste si všimli, že většina z nás stále očekává, že někdo vezme zodpovědnost za náš život. Že se najednou objeví instantní návod na štěstí či úspěch, a všechno bude ze dne na den nádherné. Stále čekáme, že nám někdo řekne, co máme dělat a co je pro nás nejlepší.

I já mám občas pocit, že bych byla ráda, kdyby někdo přišel a řekl mi, co mám dělat. A vždycky nakonec dojdu k tomu, že to musím vědět pouze já sama.

Z čeho tohle všechno pramení? Z poslušnosti.

Celý život jsme vychováváni k tomu, abychom byli poslušní. Kdo zlobí, je hned potrestaný, i když nikde neexistuje definice toho, co znamená „zlobit“. Už od mala nás vychovávají k tomu, že máme poslouchat autority, že dospělí ví přece všechno mnohem lépe než dítě a že máme v tichosti sedět a poslouchat.

Nemůžeme se pak divit tomu, že když vyjdeme ze školy, máme tenhle styl chování stále vsugerovaný. Přijdeme do nové práce a čekáme, až nám někdo řekne, co máme dělat. A když po nás chtějí naše vlastní nápady, často nevíme, odkud začít.

Mně trvalo přes rok, než jsem dokázala vypnout tohle schéma a začít myslet sama za sebe. Nejde to totiž změnit ze dne na den. Navíc je k tomu potřeba podpora pracovního prostředí.

Podobné je to i v našem osobním životě. Častokrát nevíme, co máme dělat, co nás baví, čemu se máme věnovat. A čekáme, že za námi někdo přijde a řekne nám to.

Ve své podstatě čekáme, že někdo cizí o nás bude vědět víc, než my sami, a přesně nám řekne, co nás udělá šťastnými.

Vidíte ten paradox?

Co tedy můžeme udělat proto, aby naše děti měly větší šance v budoucnu? Aby dokázaly uspět?

Měli bychom s nimi rozvíjet právě ty schopnosti a dovednosti, které jim pomohou cítit zodpovědnost za své vlastní životy. Učit je komunikovat s druhými bez konfliktů a jít jim příkladem. Podporovat jejich kreativitu. Ptát se na jejich názory. A krůček po krůčku z nich vyrostou sebevědomé osoby, které budou pány a paní svých životů.

A když budou chtít pracovat pro nějakou zajímavou firmu, budou vědět, že tam budou vítáni.