Právě probíhá předprodej 4. běhu výcviku PROFESIONÁL V ROZVÍJENÍ DĚTSKÉHO POTENCIÁLU >> více info zde
V jednom malém bytě v centru Prahy se každý den po vyučování scházejí studenti gymnázia. Ne proto, aby pokračovali ve výuce, ale aby si na chvíli odpočinuli – od školy, od tlaku na výkon, od toho, že „musí“.
Vedoucí školního klubu, Jana Vaňková, jim zde vytváří bezpečný prostor. Místo, kde si mohou oddechnout, zasmát se, být sami sebou. A taky místo, kde se pomalu, nenápadně, ale vytrvale buduje něco velmi důležitého – jejich well-being.
Jana byla hostem podcastu Děti budoucnosti, kde s lehkostí a pochopením mluvila o tom, co vlastně well-being teenagerů znamená, a co pro něj můžeme jako dospělí dělat.
Poslechněte si audio verzi tady:
„Ten prostor dělá strašně moc,“ říká Jana. „Je to mimo školní budovu, což už samo o sobě mění atmosféru. Když sem přijdou, je to jako by vstoupili k někomu domů.“
V klubovně je kuchyňka, kde si můžou udělat čaj. Vedle počítače pro školní práci je koutek s polštáři, kde někdo právě čte, jiný hraje na kytaru. Je tu prostor na pohyb i na ticho. Ale hlavně – prostor na rozhovor. Bez hodnocení. Bez očekávání. Prostě jen „jak se máš“.
Jana začíná každé setkání s dětmi stejně. Neptá se na známky ani na to, co zvládly. Ptá se na to, co často zůstává nepovšimnuto – jak se cítí. „Říkám jim: Jak se máš? A když mi řeknou jsem unavený, odpovím: OK. Chceš si lehnout, nebo se projít? Nechci po nich nic kromě toho, aby si uvědomili, jak jim je.“
Tímhle přístupem je učí, že mají právo na své emoce. Že je v pořádku být unavený, naštvaný, zklamaný nebo nejistý. A že existuje způsob, jak s tím být. Bez obav, že budou souzeni.
V podcastu přišla řeč i na to, co zná každý rodič dospívajícího dítěte – ten moment, kdy se najednou uzavřou. Přestanou sdílet, odpovídají jedním slovem, někdy i jen rameny.
„Tohle není konec vztahu,“ uklidňuje Jana. „Je to součást vývoje. Dítě testuje, jestli ho přijmete i takového. Jestli vydržíte.“
Popisuje, jak v takových chvílích pomáhá nenápadná přítomnost. Ne vyptávání, ne tlak, ale nabídka: „Budu v kuchyni, kdybys chtěl přijít.“ A pak tam prostě být. Když se objeví, odloží telefon a řekne: „Můžu si jen sednout?“ Právě tehdy začíná ten nejdůležitější rozhovor.
„Někdy stačí říct jen: Ou, to bylo náročný“ říká Jana, když vypráví, jak s dětmi mluví o těžkých věcech. „Žádné opravování, žádné to přejde. Jen být s nimi.“
Teenageři nečekají, že za ně vyřešíme jejich problémy. Ale velmi citlivě vnímají, jestli jim věříme, jestli je přijímáme i s jejich chybami, nejistotami, s tím, co je bolí. A když místo rad slyší slova jako to tě muselo bolet nebo chápu, že je to těžké, začínají věřit, že v tom nejsou sami.
Well-being není permanentní pocit štěstí. Je to rovnováha – mezi výkonností a odpočinkem, mezi tím být sám a být s ostatními, mezi „musím“ a „chci“.
Děti často přicházejí unavené, zahlcené, ztracené v očekáváních. V klubu se učí poznávat, co jim dělá dobře. Že není ostuda si odpočinout. Že když něco nejde, není to slabost – je to signál. A že život má být víc než jen plnění úkolů.
„Dostaneme se až k tomu, co je pro ně smysluplné,“ říká Jana. „Co je smysluplné pro ně právě teď.“ Jedna studentka si třeba při jedné aktivitě uvědomila, že ji od dětství baví organizovat akce, výlety, pomáhat druhým. Došlo jí, že možná právě v tom je její síla. Ne proto, že to někdo ocenil známkou, ale protože se v tom cítila živá.
Jana celý rozhovor uzavírá jednoduchou myšlenkou: „Všechno začíná vztahem. Ne změnou dítěte. Ne strategií. Ale tím, že dítěti věříme a jsme s ním.“
A právě to je možná ta největší výzva i dar, který můžeme teenagerům dát – že jsme tu. Opravdově, bezpodmínečně, trpělivě.
Zapojte se do klubu Děti budoucnosti a buďte svému dítěti tím nejlepším životním průvodcem. V klubu pomáháme rodičům i pedagogům vytvářet prostředí, kde teenageři mohou růst ve zdravé, silné a spokojené dospělé.
A pokud se vám podcast líbí a nechcete přijít o nové díly, přihlaste se do našeho newsletteru.