Pozor, svoboda omezena!

Občas mi přijde, že si lidé myslí, že se mohou cítit svobodní pouze v ideálních podmínkách. Jenže náš život tak často vůbec nefunguje.

Znáte ty momenty, kdy se cítíte dobře, a pak zničehonic vám to vnější podmínky vezmou? Přesně tohle se teď stalo mně s mým pocitem svobody.

Když nám podmínky nepřejí…

V posledních letech se svoboda stala tématem v mém životě. Byla jsem hrdá na to, že se můžu kdykoliv sbalit a odjet tam, kam zrovna chci. Nemám žádné hypotéky, půjčky, byt ani auto, prostě nic, co by mě nutilo přilepit se k nějakému konkrétnímu místu. Jediné místo, kam se vždycky ráda vracím, je domov, kde je celá moje rodina. A i když jsem byla kdekoliv ve světe, vždycky jsem tam alespoň čtyřikrát za rok dorazila.

Když jsem otěhotněla, začalo být komplikovanější cestovat. Navíc jsem rodila předčasně. Sofinka byla tři měsíce v inkubátoru, a když nám ji pak dali domu, bylo to teprve čerstvě narozené miminko, na které jsme dávali pozor víc než na cokoliv jiného. A tak jsem se domů dostala až na Vánoce, po skoro tři čtvrtě roce.

Myslela jsem si, že teď už mě nic nebude omezovat, abych mohla jezdit domů.

Jenže přítel se mezitím rozhodl, že se se mnou rozejde. A protože má Sofinku velmi rád, začal se extrémně bát toho, že ji odvezu do Česka a už se s ní nevrátím. Schoval mi její doklady. Najal si právníka. A začal žádat soud o svěření dítěte do jeho péče, protože já ji prý chci unést a ohrozit tak její zdraví.

A tak jsem zas nemohla nikam cestovat.

… a svoboda není

Představa, že bych nechala Sofinku ve Španělsku a sama někam jela, mi přišla děsivá. Žádala jsem o povolení cestovat. Čekala jsem na soud. A říkala si, že když vyhraji svěření do péče, tak že s ní konečně budu moct cestovat bez omezení.

Jenže soudkyně se rozhodla, že vydá jen dočasný rozsudek, a na ten konečný budeme čekat další půl rok. Dala mi sice Sofinku do péče, ale zakázala jí vyjet kamkoliv bez povolení otce nebo soudního povolení. Obojí je velmi těžké získat. Nemohly jsme tak jet ani na babiččinu oslavu osmdesátin. A k tomu já znovu těhotná, sama bez partnera, bez možnosti vyjet domů a cítit podporu.

Všechno to na mě padlo. Cítila jsem se jako by mi ustřihli křídla a vzali mi moji svobodu. Jediné, co jsem chtěla, bylo být blízko rodině. A ten soud to absolutně nezajímalo.

Jak zvládnout situaci, kdy je naše svoboda zadupaná do země a my nemáme šanci to ovlivnit?

Jak z toho ven?

Jde to ztěžka. Nejdřív jsem si musela uvědomit, co mi na tom vadí nejvíc. A přišla jsem na to, že mi vadí primárně dvě věci. Že moje rodina nemá šanci vidět Sofinku růst, a přitom bydlí jen 3 hodiny letadlem, a ještě v Evropské unii. A že já nemám možnost vybrat si, kde chci porodit moje druhé dítě, aby to bylo co nejlepší pro něj.

Proč mám být nucená rodit v Madridu, když můj partner se ke mně celé těhotenství chová, jako by dítě vůbec neexistovalo? Proč nemůžu mít tu svobodu rodit tam, kde se na dítě těší a kde mi s ním chtějí pomoct?

Vztek nic nevyřeší. Vzpouzet se vnějším podmínkám taky moc k ničemu nevede. A pak mě napadlo, že bych se měla vrátit zpátky k mojí vnitřní svobodě. Dobře, jsem v podmínkách, které nejsou ideální. Čekají mě těžké situace. Ale to ještě neznamená, že se nechám zdeptat.

Hledat svobodu tam, kde je

Začala jsem s vyklízením bytu poté, co si partner odstěhoval všechny věci. Když už jsem zavřená ve Španělsku, tak aspoň se potřebuji cítit svobodně v rámci vlastního bytu.

Pak jsem se podívala na Sofinku a to, co se momentálně učí. Jako sedmiměsíční dítě už se snaží otočit, sahá po všech věcech okolo, sahá nám do talíře a je úžasně zvědavá. Partner už doma není, a tak jí můžu dát svobodu v jejím rozvoji. Dát jí co největší prostor k tomu, aby rozvinula, co zrovna potřebuje. Aby se začala sama seznamovat s jídlem. Aby se svobodně učila.

A já sama dávám prostor sobě, abych si nacházela čas na to, co baví mě. Když Sofinka spí, přichází můj čas na tvorbu mých stránek, sledování inspirativních videí nebo čtení zajímavých článků. Dokážu si najít prostor na čtení knihy. A vůbec neřeším úklid bytu, vaření a podobné věci. Věnuji se sama sobě.

Díky tomu všemu zjišťuji, že i když nás může někdo externě omezit z hlediska naší svobody, je vždycky jen na nás, jestli si v tom omezení dokážeme najít svobodu vlastní. A když to dokážeme, nemůže nás nic zastavit.

Jsem mentorka a lektorka, která pomáhá učitelům, ředitelům a rodičům rozvíjet u dětí ty dovednosti, které jsou pro 21. století klíčové. Kombinuji principy koučování s nejnovějšími studiemi o tom, jak bude svět vypadat v budoucnu a jaké dovednosti od nás vyžaduje. Dále pracuji s poznatky z psychologie, sociologie či ekonomie. Mými kurzy, minikurzy a konzultacemi prošlo už přes 700 klientů. Podívejte se na kurz Jak koučovat děti nebo na kartičky pro děti Hrajte si s hodnotami .
Komentáře
  1. Martina napsal:

    Ahoj, nenapadlo Tě přihlásit se sem? https://maminkaroku.maminka.cz/

    • Vendula Pecková napsal:

      To mě vůbec nenapadlo 😀 Přijde mi, že se ještě mentálně necítím jako maminka v tomhle slova smyslu, tak nějak mám pocit, že prostě jen žiju 🙂

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů